Chybějící lavičky na náměstí, kovové hroty před výlohou anebo zvláštně zvlněná sedátka ve stanici metra. Na první pohled si toho většina z nás možná ani nevšimne. Ale právě tyto nepatrné změny ve veřejném prostoru jsou výsledkem takzvané nepřátelské architektury (v angličtině hostile architecture). Cílem je zabránit určitým skupinám lidí v pobytu a plném užívání veřejného prostoru.
Dle oficiálních vyjádření měst a obcí má jít zejména o snahu zachovat veřejný pořádek, zvýšit bezpečnost v ulicích nebo učinit město na pohled přívětivějším. Jenže hranice mezi smysluplným opatřením a nepřívětivým, či dokonce nepřátelským designem je často velmi tenká. Nabízí se proto otázka, zda takováto opatření skutečně zlepšují život ve městě.
Foto: Andrea Špak
Architektura, která vytlačuje
Nepřátelská architektura má mnoho podob. Typickým příkladem jsou kovové bodce, které mají zabránit posedávání na parapetech, omezit přístup ptactva či jiných zvířat nebo znemožnit lidem bez domova přespávat před obchody, hotely či veřejnými institucemi. Podobnou funkci mají i lavičky se středovými opěrkami, nakloněnými sedáky nebo chybějícími opěradly, které mají znepříjemnit delší sezení, odpočinek či přenocování.
Setkat se ale můžeme i s méně nápadnými formami tohoto designu. Například přehrávání klasické hudby v garážích má navodit atmosféru, která je vnímaná jako nepatřičná pro zdržování se sociálně znevýhodněných osob, včetně lidí bez domova. Podobně fungují rušivé tóny, které slyší pouze mladí lidé – ty mají zabraňovat v jejich trávení času například v nákupních centrech. Stejně na naše smysly působí i záměrné použití intenzivního či blikajícího osvětlení, které se instaluje v problematických a málo přehledných místech, aby znemožnilo klidný odpočinek. Nežádoucí skupinou je často i skateboardová komunita, proti jejímuž ježdění ve veřejném prostoru se osazují různé konstrukční prvky například na zábradlí.
Nově instalovaná lavička v rekonstruovaném parku před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Opěrky pro snazší vstávání mohly být na okrajích lavičky… Brno, ulice Veveří. Foto: NESEHNUTÍ
V Plzni se obyvatelstvo s jedním z těchto opatření setkalo v roce 2024, kdy radnice na náměstí Republiky umístila nové lavičky s kovovou opěrkou uprostřed. Úředníci*ice tento krok prezentovali*y jako způsob, jak “zabránit polehávání” a zachovat společenský řád. Samotný primátor města Roman Zarzycký (ANO) to okomentoval na svém facebookovém profilu slovy: „Sorry jako. Nové lavičky na náměstí Republiky v Plzni jsou na sezení, ne válení.“
Podobných opatření využívá na různých místech i město Brno. Od roku 2014 můžeme designově nepřátelské úpravy pozorovat v přednádražním prostoru. Prvním krokem byla instalace kovových zábran na tehdejší dřevěné lavičky, které měly rovněž znemožnit ležení. Zdaleka se nejednalo o poslední zásah tohoto duchu do veřejného prostoru ze strany radnice. Dle vyjádření tehdejšího starosty městské části Brno-střed Libora Šťástky (ODS) pro Brněnský deník mělo město v plánu řadu dalších úprav, které měly lidem bez domova pobyt na ulici ještě více ztížit. Jedná se tedy o přiznanou politickou strategii proti lidem v tíživé situaci, která účelově využívá architektury.
A vskutku, v roce 2019 městská část Brno-střed na tyto nepřátelské úpravy navázala a nahradila původní dřevěné lavičky novými kovovými, údajně kvůli jejich snadnější omyvatelnosti a vyšší odolnosti. Jak potvrdili*y někteří*é představitelé*ky města, mělo jít především o kultivaci přednádražního prostoru, jejich slovy tedy o to, aby lavičky „nelákaly bezdomovce k polehávání“.
U některých laviček došlo k odstranění opěrek, které zabraňují libovolnému posezení či lehnutí si. Jedná-li se o akci městské části či guerillovou, není známo. Brno, ulice Veveří Foto: NESEHNUTÍ
Nakonec v roce 2024 sáhla městská část Brno-střed k dosud nejrazantnějšímu kroku. Po rekonstrukci části přednádražního prostoru, po níž lavičky dokonce přibyly, je nechala zcela odstranit. Důvodem bylo podle zástupců*kyň radnice časté shlukování lidí bez domova a s tím spojené problémy s pořádkem či užíváním návykových látek.
Toto opatření však vyvolalo veřejnou diskuzi o tom, zda podobné kroky skutečně řeší příčiny problému shlukování a narušování veřejného pořádku, nebo jen jeho viditelnost. Dle vyjádření terénního pracovníka Diecézní charity Brno odstranění laviček situaci bezdomovectví nijak neřeší. Lidé bez domova jsou pouze donuceni se přesunout jinam, například k zastávkám MHD a do jejich okolí.
Dalším brněnským příkladem nepřátelského designu je i rekonstrukce Mendlova náměstí, dokončená v roce 2023. Dle zadání projektu mělo jít především o zpříjemnění podmínek pro pobyt a pohyb lidí na náměstí a důležitém dopravním uzlu, a to zajištěním bezbariérového přístupu, nových přístřešků a většího množství laviček.
Tady si nelehnete! Brněnské řešení problematiky bezdomovectví. Brno, prostor před hlavním nádražím. Foto: NESEHNUTÍ
Město však rovněž vyzdvihovalo zlepšení situace a atraktivity prostředí. Podle vyjádření Šárky Kubínové z architektonického studia Chybík + Krištof, které návrh zpracovalo, bylo v zadání projektu zdůrazněno, že by „lavičky ani přístřešky neměly umožňovat pobývání problémových osob“. Studio se proto rozhodlo pro design přístřešků bez zástěn, které ovšem podle cestujících nechrání před větrem ani deštěm, čímž ztrácejí svou základní funkci. To dosvědčují i slova jedné z cestujících pro Brněnský deník: „Zastávka na Mendlově náměstí mi přijde málo chráněná. Když například prší nebo fouká silný vítr, nedá se tu dostatečně schovat. Pocítíte to, když je plná zastávka a čekáte na autobus delší dobu.“
Záměrné použití prvků nepřátelské architektury však obhajoval radní pro územní plánování a rozvoj Petr Bořecký (ANO), který se na to konto se vyjádřil pro deník MF DNES: „Kdyby zde stály běžné přístřešky se zástěnou, tak by v nich pobývali bezdomovci a alkoholici.“ Pro Brněnský deník dodal: „Nechtěli jsme vytvářet prostředí, které by lákalo k mnohahodinovým pobytům lidem, jejichž přítomnost by běžným cestujícím přístřešek znemožnila využít. Z našeho pohledu tak jde o nejlepší možný kompromis.“
Odstranění laviček, které byly původně instalovány po rekonstrukci, na ulici Nádražní, Brno. Autor: NESEHNUTÍ, koláž z Google Streew View, 2025.
Kritika se snesla i na další nový mobiliář, konkrétně místa k sezení. Místo klasických dřevěných laviček zde byla instalována ocelová sedátka v podobě roštů, často rozdělená na jednotlivá sedadla. Volba materiálu není náhodná. Ocelová konstrukce v létě pohlcuje teplo, v zimě naopak chlad, což určitě není pozvánka k pohodlnému posezení či delšímu odpočinku. Stejnou funkci mají také nahnuté opěrky uprostřed sedáku a specifické nepravidelné rozestavění jednotlivých míst k sezení.
Podobně jako u přístřešků se i u laviček rozproudila debata o jejich funkčnosti. Z vyjádření města se však zdá, že praktičnost vybavení ani komfort uživatelů*ek nebyly v tomto projektu hlavní prioritou.
V témže roce došlo k výměně i všech zbývajících přístřešků MHD v centru Brna za nové prosklené, které instalovala společnost EuroAWK, s níž město dlouhodobě spolupracuje. I ty byly však kritizovány za nedostatečnou ochranu před deštěm, větrem a zejména sluncem. Tomu nasvědčuje i vyjádření jedné z cestujících pro Brněnský deník: „Přijde mi to dělané naschvál tak, aby tam lidi nechtěli trávit čas.“ K částečné nápravě situace se u některých zastávek rozhodla židenická místostarostka pro oblast životního prostředí Jana Šťastná (Petr Kunc – Hlas pro Židenice). Na střechy přístřešků nechala instalovat zatmavovací folie, které by měly cestujícím poskytnout větší stín a snížit teplotu pod nimi až o pět stupňů Celsia.
Neviditelné lavičky. Dočasná deinstalace kvůli údržbě, nebo takzvané preventivní opatření? Jihlava, autobusové nádraží. Foto: NESEHNUTÍ
… a to nejen lidi bez domova
Jak si lze všimnout, změny, které mají za cíl zlepšit či zkrášlit veřejný prostor, mnohdy nakonec negativně dopadají na úplně všechny. Pro starší lidi, rodiče s dětmi nebo osoby s pohybovým omezením může být klasická lavička důležitým místem k odpočinku. Když ale taková místa zmizí nebo jsou nahrazena nepohodlnými alternativami, pohyb po městě i běžné denní činnosti se mohou stát mnohem náročnějšími.
Například chybějící lavičky mohou mít dokonce přímý negativní dopad na zdraví. V horkých dnech může být lavička ve stínu totiž jediným útočištěm před vysokými teplotami. Pokud tyto možnosti zmizí, lidé – a zejména ti nejzranitelnější – zůstávají vystaveni nebezpečí úpalu, vyčerpání, nebo dokonce popálení od rozpálených povrchů. Toto ohrožení se týká především seniorstva, pro něž mohou být vysoké teploty zvlášť nebezpečné, malých dětí, které si často hrají na rozpáleném povrchu, a také osob s chronickými onemocněními či omezenou pohyblivostí, pro které může být i krátká cesta bez možnosti zastavit se a posedět značně vyčerpávající.
Brněnské přednádraží je nechvalně proslulé i svojí bariérovostí. Brno, hlavní nádraží. Foto: Andrea Špak
Veřejná místa k sezení tak nejsou jen otázkou pohodlí, ale i důstojnosti a měla by být dostupná pro všechny obyvatele*ky či návštěvnice*íky města. Umožňují nám totiž odpočinout si, zastavit se a pozorovat dění kolem, stejně tak jako potkávat se a trávit čas mimo domov. Když zmizí, město tím ztrácí svou otevřenost i lidskost.
Podobně i jiné formy nepřátelských zásahů do městského prostoru, jako jsou nerovné povrchy či sloupky, výrazně komplikují pohyb lidem na vozíku, rodičům s kočárky či osobám využívajícím chodítka, a tak snižují celkovou dostupnost městského prostředí.
Legalizace parkování na chodnících znepříjemňuje pohyb pěších včetně lidí s kočárky. Brno, ulice Smetanova. Foto: Andrea Špak
Dobrá praxe
Ne všechny zásahy do veřejného prostoru ale nutně znamenají vyloučení části populace.
Dobrým příkladem může být revitalizace podchodů pod Hlávkovým mostem v Praze. Dříve zanedbaný prostor s nevyužitými plochami se v roce 2021 proměnil v místo pro volnočasové a sportovní aktivity. Nově zde vznikla místa určená pro skateboarding, basketbal, cvičení, anebo zeď s lezeckými úchyty.
Prostor přitom zůstal nadále otevřený i lidem bez domova, se kterými městská část aktivně komunikovala. „S tou komunitou dlouhodobě pracovali naši sociální pracovníci, kteří se s nimi domluvili. Někdo se přemístil jinam, někdo využil naše služby,” uvedl pro Refresher mluvčí Prahy 7 Martin Vokuš. Takový přístup ukazuje, že místo omezování a zákazů může fungovat i jiný přístup založený na dialogu, empatii a aktivní práci s komunitami. Tak se z veřejného prostoru nemusí stát nástroj vyloučení, ale prostor, který patří všem.
V neposlední řadě stojí za zmínku i revitalizace parku na Moravském náměstí v Brně. Původně poměrně zanedbaný park, který svým prostředím a nedostatečným vybavením příliš nelákal k delšímu pobytu, se proměnil v otevřený a přehledný prostor.
Díky promyšlenému rozmístění laviček a cestiček působí park bezpečně a přehledně, zároveň však nabízí klidná stinná zákoutí a dostatek míst k sezení. Projekt tak ukazuje, že veřejný prostor může být estetický, funkční i přívětivý zároveň.
Moudrá města pro všechny
Nepřátelská architektura neřeší bezdomovectví, chudobu ani sociální nerovnosti, pouze dopady těchto problémů přesouvá z našeho dohledu a nakonec znepříjemňuje život úplně všem. Skutečné řešení problému však nespočívá pouze v odstraňování těchto architektonických a designových bariér, ale především v systémových opatřeních.
Zrekonstruovaný prostor před ZŠ Antonínská. Brno. Autor: NESEHNUTÍ
Je nezbytné, aby města navrhovala veřejné prostory přístupné, bezpečné a příjemné pro veškeré obyvatelstvo. Zároveň však musí investovat do dostupného bydlení, vytvářet pracovní místa s důstojnou mzdou a aktivně řešit problematiku bezdomovectví. Dokud totiž nebudou existovat řešení, jako jsou sociální bydlení a komunitní podpora, zůstane nepřátelská architektura jen dočasnou a neetickou záplatou.
Moudrá města nejsou ta, která zamezují určitým skupinám lidí ve využívání veřejného prostoru, ale naopak ta, která umožňují pohyb či odpočinek všem bez ohledu na sociální status, věk nebo tělesné možnosti.
